Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhý díl desek a nahrávek, které stojí za to připomenout z roku 2019 se bude týkat žánrů, jež se valí a také se v nich povětšinou křičí. Od neocrustových monumentů, přes sludgemetalové bažiny, screamo, post-cosi až k dronovému okraji, za kterým už je jen hlomozící šum. Rok 2019 a jeho bezprostřední okolí byl u nás na bažinaté desky, které stojí za to zmínit, celkem bohatý.
Epická, poctivá, vyřvaná emařina, koketující s black metalem i postrockem. Od podobný kapely chci rozervanost, melodie, co mně při západu slunce přivodí nirvánu, a krvácející hlasivky. To tady je. Od epileptického disharmonického škubání, přes zablácený buldozer, až po poetickou hudební malebnost. Debutová deska jak řemen a rád se k ní vracím.
Hrubozrnná síla a apokalyptický tlak. Oproti minulým deskám překvapuje zvuk. Syrový a neuvěřitelně plný. Mám pocit, že v porovnání s tímto minulé desky této těžkotonážní bestie jely tak na půlku výkonu. Má tendenci vás obklíčit a sevřít. Vedle zvuku se těším i z nápaditějších bicích a celkově temnější atmosféry zmaru. Konec světa už má svoji hudbu a zní přesně takhle.
Jihočeský pohrobek screamo mohykánů z H.A.T.E! za léta výrazně zhutněl, zpomalil a oreznul. Zůstávají skvělé texty a fascinace japonskou estetikou. Díky jedné kytaře působí válcující rytmy trochu stroze, ale určitá dávka zpustlosti tomu vlastně svědčí. Navíc Hromy z Low resolution studia dodává i na kost ohlodaným riffům potřebnou šťavnatost a monumentálnost. Pokud hledáte náplast na to, že poslední nahrávka LVMEN se datuje k roku 2017, jsou TOSIRO dobrou volbou.
Druhé album pod německým labelem Alerta Antifascista obsahuje jen dvě skladby a svojí rozmáchlou plochou přesahuje třicet minut. Dostatečný prostor pro epické potiché začátky, uhánějící hutné riffové monolity a hru s gradací a dynamikou skladeb. Další temný hardcorový soundtrack má tentokráte melancholičtější odstíny, poplatné rozpoznatelnému étosu západočeské sudeťácké scény a není to náhodou. V sestavě najdete ex-členy kapel jako ALBION nebo LE BAIN DE MAID.
NULAJEDNANULANULA – Mit Liebe Aus Sudeten
GATTACA - Monumenty selhání
TOSIRO – Postila
BAESTIEN – Ritual
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
